logo MVTV.cz

70 LET OD JUSTIČNÍ VRAŽDY MILADY HORÁKOVÉ SI PŘIPOMÍNALI TAKÉ V CHEBU

Z měst Chebsko

Prostor před Chrámem sv. Mikuláše v Chebu se stal místem pietní vzpomínky na popravu Milady Horákové zapřičíněnou komunistickým režimem. Od smrti této výjimečné ženy uplynulo 70 let. Součástí pietní vzpomínky byla i připomínka dalších obětí komunismu, kterou pořádala aktivistická skupina " Nebudeme mlčet ".

miro 02.07.2020 16:35

JAN BERWID-BUQUOY O MILADĚ HORÁKOVÉ: Jan Berwid-Buquoy narozen jako Jan Kopecký 26.března 1946 v Praze. Je český a německý politolog a historik a je i prezidentem Českého institutu Mezinárodního setkání ! Pro nedostatek skutečných hrdinů, mají malé národy někdy sklony k tomu si své „hrdiny“ vyrábět mystifikacemi osobností, které při bližším zkoumání ve skutečnosti mravně ani morálně neobstojí. O Miladě Horákové bylo napsáno mnoho polopravdivých legend. Je velmi těžké dopátrat se toho, co je pravda a co ona sama o sobě úmyslně rozšiřovala, aby zahladila stopy… Po známém výroku prezidenta Beneše v roce 1937: „Raději Hitler než Habsburk!“, se Horáková stává obdivovatelkou „německého národního socialismu“. Fascinuje jí Hitlerova schopnost vyhladit nezaměstnanost a obrovský podíl žen v institucích nacistického Německa. Ovšem, po vzniku Protektorátu Čechy a Morava její nadšení opadá. Neúprosně zjišťuje: To, co bylo dovoleno německým ženám v říši, neplatí pro okupované oblasti Evropy … Jako jednatelka ŽENSKÉ NÁRODNÍ RADY (ŽNR) začíná opět rebelovat. Nastává totiž jakýsi paradox: Židé a české ženy se nesměli stát členy některých nacistických organizací. Hlavně se jednalo o Národní souručenství a Vlajku. To Horákovou připravuje o klidný spánek: Postavit Češku na úroveň Žida !? To je pro ni neslýchaná drzost ! Apeluje na K. H. Franka a Emanuela Moravce. Není to nic platné. Předsedkyně ŽNR, Františka Plamínková, jí nepodporuje - bojí se. Po válce byla ŽNR vydávaná oficiální historiografií jako buňka protinacistického odporu. Šlo o pro masového občana upravenou legendu neodpovídající historické skutečnosti. ŽNR byla legální organizací protektorátu, odpovídající nacistické osvětě. Její předsedkyní byla Plamínková (též zvaná „strašpytel“) a jednatelkou Horáková (nacisté jí vedli pod krycími jmény „Králová“ a „Pěkná“). Hlavní pracovní náplní předsedkyně ŽNR nebyl údajný “odboj“, nýbrž nicnedělání a to bez výjimky. Všiml si toho i nacistický protektorátní tisk. „Národní politika“ ze dne 07. 02. 1942 píše: „Protože Ženská národní rada už tři roky mlčí, soudíme, že si její předsedkyně neví rady, co má dělat… není ovšem námitek proti tomu, aby se takové osobnosti uchýlili do soukromí a postoupili svá místa lidem mladším, schopnějším a pro nové poměry vhodnějším. Jsme přece lidští a v takových případech přejeme těmto lidem spokojené stáří a klidný odpočinek.“ Plamínková neměla ráda Heydricha, neboť onen bezohledný nacistický pohlavár a kariérista na ní vyžadoval konečně nějakou činnost. Proto schvalovala atentát na zastupujícího protektora a byla za to 30. 06. 1942 popravena. Zde však šlo o nedorozumění. Plamínková neschvalovala atentát jako takový (k tomu by se neodvážila), nýbrž si slibovala od tohoto aktu, že nástupcem nebožtíka se stane K. H. Frank, se kterým, ve svém libovém „nicnedělání“, výborně vycházela. Mýlila se však. Nástupcem se stal Kurt Daluege. Ten žádal angažmá ve prospěch Protektorátu Čechy a Morava. Milada Horáková ovšem ruce v klín neskládala. Bojovala houževnatě o to, aby umožnila českým ženám členství v nacistických organizacích protektorátu. Zatímco jí K. H. Frank celkem s úspěchem ignoroval a vyhazoval, zavěsila se na Emanuela Moravce. Tam se to zdálo být průchodnější. Scházela se s ním ve vládním baru „Boccaccio“ v Grand Hotelu Steiner: „Milada Horáková byla bisexuální a více než muži jí zásadně zajímaly ženy. Hlavně mladé dívky. Lída Baarová v jednom rozhovoru pro Rozhlas Svobodná Evropa, 1970 ve Vídni prohlásila: 'Ano, byla lesbická. Do 'Boccaccia' chodila, ale poměr měla pouze s mladou ženou ministra Moravce, Jolandou Moravcovou. S ním nikdy. Jednoho dne se obě o něčem pohádaly. Jolana byla důvěrnou agentkou Gestapa. Výsledek byl ten, že Miladu za něco udala. V srpnu 1940 Gestapo zatklo celou rodinu Horáků a odvezli je do Pankrácké věznice…’ „. („Bar 'Boccaccio' - České milenky nacistických pohlavárů 1938 - 45“, blog iDnes.cz, 11. 07. 2011). Zde se Lída Baarová poněkud mýlí. Gestapo nezatklo „celou rodinu Horáků“, nýbrž pouze Miladu a jejího manžela. Okolnosti „zatčení“ jsou přesto obestřeny záhadou. Prý k tomu došlo ve čtvrtek 02. 08. 1940 v 10:00 hod. v Horním Bradle u Nasavrk, okr. Pardubice. Důvod „zatčení“ měla být pracovní činnost Horákové v ŽNR. Jinak se neuvádí nic konkrétního. Ovšem ve čtvrtek v 10:00 hod. by se měl manžel Bohuslav nacházet v zaměstnání a Milada v kanceláři ŽNR a ne někde na nějaké pustině u Nasavrk… Spíš než na „zatčení“ vypadá komplot na konspirativní schůzku. V Nasavrkách se nachází zámek. V té době patřil Josefu Trautmannsdorfovi a sloužil jako místo setkávání důstojníků německé Státní bezpečnosti SD (Sicherheitsdienst). Spolupracovníkem Gestapa nebo Abwehru mohl být kdejaký hlupák, ovšem zahraniční spolupracovníci pro SD byli vybíráni velmi opatrně a to z obzvlášť spolehlivých kruhů… Projevila snad SD o manžele Horákovi zájem a pozvala je do Nasavrk na konspirativní schůzku? Okolnosti by tomu nasvědčovaly. Posléze dochází pro normálního vězně k neobvyklým postupům. V letech 1940 - 1942 je Horáková “vězněna“ na Pankráci a Karlově náměstí “současně“ - podle potřeby pendluje sem a tam. Sdílí cely se skutečnými odbojáři a ty po čase opouští, aby se opět do nich vracela. Něco takového se praktikuje pouze za účelem zpravodajské činnosti… Pobyt jejího manžela a důvod jeho „zatčení“ nelze zjistit. Každopádně v uvedeném časovém úseku nebyli oba z ničeho obžalováni a nikdy nestanuli před soudem. To byla tehdejší praxe v nacistické justici a exekutivě velmi neobvyklá. V roce 1942, po atentátu na Heydricha se opět oba společně, náhle objevují v terezínské Malé pevnosti, kam byli jinak hromadně dopravováni protinacističtí odbojáři. Manželé Horákovi získávají dvě samostatné cely hned vedle sebe ve vězeňském traktu pro prominentní vězně. Ostatně, Bohuslav tam nebydlí a má svojí vlastní garsoniéru mimo koncentrační tábor… Milada, údajná “vězeňkyně“, získává v malé pevnosti vedoucí zaměstnání jakési „provozářky“. Je kompetentní pro rozdělování potravin a léků. Navíc kontroluje provoz gastronomie a nemocničního zařízení. Může se neomezeně pohybovat po táboře, opouštět ho a zase se vracet. O její chrup se stará zubař, jinak kompetentní pouze pro Wehrmacht a jednotky SS. Někdy přespává mimo - v bytě svého manžela. Do svojí cely v malé pevnosti si čas od času vodí dámské návštěvy. Věra Vacková vzpomíná: „Miládce jsem musela vždy dát, a hlavně zazpívat, pokud k tomu byla příležitost… A pak po dozpívání jsme vždycky zůstávaly v objetí dlouho a beze slov. Bylo mi 18 a Miládce 42.“ Věra Vacková pokračuje: „Dr. Sailer se pohyboval prakticky po pevnosti neomezeně… chodil s různými léky, které měl… i ze zásob SS-lazaretu; s dobrým čajem zásoboval pravidelně Miládku i protityfovými tabletami, jimiž jsme byly všechny pak vybaveny…“ Zpravodajský důstojník si nyní musí položit otázku: Čím si ona „vězeňkyně“ koncentračního tábora vydobyla tak obrovskou důvěru nacistické státní bezpečnosti SD, že má přístup k lékařským zásobám příslušníků SS, fasuje od nich léky a podle vlastního uvážení je rozdává vězňům? Podle jaké logiky se lékař Wehrmachtu a SS stará o její zdraví? Jak je to možné, že “vězeňkyně“ podezřelá z “velezrady“ rozhoduje o rozdělování potravin a gastronomické zásobování pro vězně celého tábora? Tady něco nesouhlasí! Ostatně, vězňové z Terezína vypovídající po válce a svých kontaktech s “JUDr. Horákovou“ v prostorách koncentráku, sotva mluví pravdu, protože dotyčná osoba tam figurovala pod krycími jmény “Milada Králová“ a “Milada Pěkná“ a toto nekompromisně dodržovala. Nemohli tedy logicky vědět, že mluví s JUDr. Horákovou. V letech 1940 - 1944 nedošlo pro manželé Horákovi k žádnému obžalování, což je krajně neprůhledné. Navíc se to dělo v době, kdy jinak nacisté s odsouzením spěchali a vynášely i rozsudky během 24 hodin. I kdyby byla Horáková zatčena za svou (ne)práci v ŽNR - jak vždy později sama tvrdila, proč se u toho pořád plete její manžel a „sedí za mřížemi“ vedle ní, ačkoli prokazatelně za nic nemůže !? Tak se též stalo, když je v létě 1944 oba odvezli do Drážďan k trestnímu soudu. Častá oficiální tvrzení, že ona byla odsouzena k trestu smrti, který nebyl vykonán, a on dostal 25 let těžkého žaláře, jsou absolutním nesmyslem. Rozsudek zněl pro Miladu 8 let s tzv. “vycházkovým režimem“ (to znamená, že ve vězení pouze přespávala) a její manžel 4 roky “domácího vězení“, přičemž mu byly započteny léta 1940 - 1944 jako „vazební“, takže měl zaražené vycházky pouze na cca 14 dní a poté byl na svobodě… Skutková podstata pro oba zněla „pokus o zradu“. Jak a kde se měli o tu tzv. “zradu“ pokoušet, není v rozsudku uvedeno (ale to byla pouze konspirativní taktika pro budoucnost a jejich další činnost). Podle mého názoru o žádný klasický soudní rozsudek nešlo. Německá SD zřejmě potřebovala manželé Horákovi na rychlo „uklidit“. Patrně v Terezíně hrozilo nebezpečí nějakého prozrazení. Jejich transport do říše jim zaručoval bezpečí a rozsudek trestního soudu jim dodal alibi “politických vězňů“. Oba zůstali v Bavorsku. Bohuslav si odpykával “trest“ v Ebrachu v klášteře cisterciáků s přilehlým kostelem. Tento objekt zčásti sloužil od roku 1851 jako domácí vězení pro neposlušné mnichy. Miladu umístili do prominentní ženské věznice v Aichachu: cely s ústředním topením a sprchami. Možnost stravování mimo oblast věznice byla zaručena. Oficiální nesmysly: Bohuslav Horák se prý zúčastnil “pochodu smrti“. Nic takového se v Ebrachu nekonalo. 22. 04. 1945 osvobodili Ebrach a Aichach Američané. Milada se vrátila do Prahy až 20. 05. 1945 a Bohuslav dokonce o dva dny později. Záhadou zůstává, kde tak dlouho byli a proč s návratem otáleli. Vyčkávací taktika? Obavy z prozrazení ? Po válce vydávala Milada své jizvy na těle za následky “nacistického mučení“ (oficiální historiografie tuto verzi převzala). Po její popravě 1950, byly jizvy vydávány za následky “komunistického mučení“. Všechna vzniklá poranění byla ve skutečnosti pozůstatkem těžkého onemocnění spálou z roku 1923. Ona zákeřná nemoc jí málem připravila o život. Celé tělo zachvátila mokvavá vyrážka a to i konečky prstů. Pacientka nakonec přežila, ale jizvy zůstaly. Poranění na prstech deklarovala Horáková coby “vrážení jehel pod nehty“. Na základě její výpovědi před lidovým soudem za to dostal údajný pachatel, komisař Erich Pfitsch (kriminální asistent v referátu II BM), trest smrti. Oběsili ho v Praze 03. 05. 1947. Jak to bylo ve skutečnosti s “mučením“ Milady Horákové ? Archivní prameny nám jednoznačně dokazují: nikdo z nacistů, ani komunistů na ní jaktěživ nesáhl… Na základě její výpovědi byli po válce popraveni tito nacisté: K. H. Frank (oběšen v Praze 1946), dále dozorci Malé pevnosti v Terezíně: Heinrich Jöckel a Wilhelm Schmidt (oběšeni v Litoměřicích 1946), Hans Lewinski (oběšen v Praze 1947) a Albert Neubauer (oběšen v Praze 1948). Následkem její přímluvy a výpovědi “o slušném zacházení s vězni“ si zachránili život její nejbližší spolupracovníci a to esesáčtí dozorci: SS- Rottenführer Theodor Hohaus (vedoucí skladu - kompetentní pro výdej potravin a léků), tak jako SS-Scharführer Josef Sternkopf (vedoucí dílen - kompetentní k používání gastronomických a lékařských zařízení). Byli soudem zproštěni viny osvobozujícími rozsudky. Údajná “vězeňkyně“ s těmito dvěma esesáky v Terezíně denně úzce spolupracovala a rovněž potřebovala jejich výpovědí o jejím vlastním „charitativním a příkladném chování“ vůči vězňům při rozdělování potravin a léků. Oba jí to ochotně a nezištně potvrzovali. Facit: Milada Horáková měla neobyčejné nadání zahlazovat své vlastní stopy… Milada Horáková rozhodně nebyla obětí komunistického režimu, ALE už za okupace pracovala proti proti ČSR a českému národu, kolaborovala ve prospěch Německa a nacistických pohlavárů a organizací. A v této protistátní vlastizrádné činnosti pokračovala i po ukončení 2. sv. války v novém československém státu až do doby svého oprávněného zatčení. Byla právem vězněna, odsouzena a následně popravena.

pravda o Milade Horakove 02.07.2020 18:17

"Významný" česko-německý "historik" s předlouhým jménem Jan Nepomuk Albert Berwid Buquoy z Eliqutu alias Jan Kopecký nás během jarních měsíců zahltil několika lživými blogy s tématem Dr. Milady Horákové. Bohužel i někteří čtenáři, zvláště ti, kteří si libují ve spikleneckých teoriích, neznalých dějin, podlehli jeho lžím. Jan Nepomuk Albert Berwid - Buquoy z Eliqutu, narozený jako Jan Kopecký Proto mi nezbývá, než některé lži a bludy tohoto rádoby "historika" opravit. Začněme jeho slovy od úplného začatku, kterým byl jeho blog "Milada Horáková a její pochybná víra v socialismus". Ano rodina, z které Milada Horáková pocházela, byla dobře situovaná. Ovšem pokud se Buquoy-Kopecký domnívá, že by za svůj majetek měla vděčit vídeňskému císařství - aby člověk takovou hloupost pohledal. Spíše to svědčí o schopnosti. To že Milada Horáková (v té době ještě Milada Králová) odmítala císařství, je samozřejmě pro ctitele habsburské říše neomluvitelný zločin. Pro vlastence, kteří toužili po samostatném státu, bylo vyloučení Milady Horákové z gymnázia za "poškozování zájmů panovnického rodu" důkaz jejího vlastenectví. Stržení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, jehož se Milada Horáková zúčastnila s davem, je poloviční pravdou. Ano byla jedna z davu, ale není pravda že sochu strhávala. (Podle historiků s touto legendou přišla StB po procesu v roce 1950 - viz ČT Historie.cs věnovaná Mariánskému sloupu) Nebylo to poprvé a ani naposledy, kdy se v takovýchto historických okamžicích davová psychóza zvrhne v ničení symbolů odcházející éry. V květnu 1945, případně v srpnu 1968, padaly také symboly té doby. Bylo to vždy v historii a bude to i nadále. Tak, jako součástí historie bylo postavení Mariánského sloupu, tak i jeho stržení, a možná i jeho znovuobnovení bude její součástí. Dále ve svém lživém blogu Buguoy-Kopecký uvádí, že je znám výrok Milady Horákové: "Zatočili jsem se šlechtou, zatočíme s církvemi." Ve skutečnosti s tímto výrokem jako první přišel další významný česko-americký "historik" Ross Hedviček, který se narodil jako Rostislav Hedvíček. V roce 1986 emigroval, a v současnosti se sluní na Floridě v USA. Odtud pomocí blogů, hromadným šířením e-mailů (proto bývá označován spammen), a jako vydavatel CZ-Magazínu nás zásobuje svými moudrými myšlenkami, podle kterých jsou Češi totální blbci, zatímco on všechno ví a všechno zná (zdá se, že se narodil jako Brouk Pytlík). Tento výrok, bez prozkoumání jeho pravdivosti, nelenili opakovat i v internetovém časopisu Fragmentu jejich majitelé Ivana Haslingerová s Jiřím Pancířem. Tito taky "historici", manželé, ve skutečnosti fyzička a chemik, bývalí zaměstnanci Akademie věd, kterou museli nedobrovolně opustit. A tak jim nezbylo, než začít podnikat. Proto se rozhodli založit Kulturní komisi ČR. Ale nenechte se mýlit, nejedná se o žádnou státní instituci. Tu pouze založili, aby mohli zmást sponzory a vydávat kuturně hosopodářskou revui Fragmenty, která podporuje pravicovou politiku, konkrétně ODS. Ne nadarmo, kromě zmíněných, do Fragmentu píšou Ladislav jakl, Milan Knížák, a členy redakční rady jsou Petr Hájek, bývalý kancléř Václava Klause, nebo MUDr. Roman Joch, ředitel Občanského institutu. Ke všemu Ivana Haslingerová je taktéž kolegyně z blog.idnes.cz. Ti rozšířili Hedvíčkův blud o své další zjištění: tento výrok měla šestnáctiletá Milada Králová (Horáková) prohlásit na hasičském žebříku, když dávala smyčku kolem krku Neposkvrněné Panny Marie. Přitom měla stát na úzkém žebříku čtrnáct metrů nad zemí a pod ní řvala část davu žádající stržení sloupu a druhá část řvala žádost o zachování sloupu. Ironií je, že Milada Horáková byla s rodiči věřící katoličkou. Teprve poté co si v roce 1927 vzala Bohuslava Horáka, redaktora Československého rozhlasu, přestoupila ne demonstrativně, jak se nám snaží vsugerovat Buquoy-Kopecký namluvit , ale na přání svého manžela, který byl členem Českobratské církve evangelické s rodiči do této církve. 27. června 2010 u příležitosti 60. výročí popravy a 75. výročí vstupu do Farního sboru Českobratrské církve evangelické v Praze 5 - Smíchově, odhalili v parčíku před svým kostelem pietní místo, které navrhl zdarma akademický sochař Olbram Zoubek. Takto Milada Horáková zatočila s církví, a tak církev zatočila s Miladou Horákovou. Pro pomluvu je všechno dobré. Jestli má v něčem Buguoy-Kopecký pravdu, je její víra v socialismus. Ovšem ne takový jaký má dotyčný pán na mysli, a v jakém prožil část života. Věřila v český národní socialismus, který nemá nic společného s marxistickým pojetím. Vysvětlit rozdíl, by znamenalo desítek stran textu, a na to není zde místo ani čas. Dále nám Buguoy-Kopecký chce namluvit, že Milada Horáková po vystudování práv v roce 1926, měla tendenci vstoupit do KSČ a do Československé strany národně socialistické (ČSNS) nespěchala a vstoupila do ní až v roce 1929, kvůli zaměstnání na Útředním sociálním úřadě hlavního města Prahy, kde byl jejím šéfem Dr. Petr Zenkl. Zapomněl se ovšem zmínit o tom, že ještě jako studentka práv se setkala se senátorkou za ČSNS Františkou Plamínkovou, zakladatelkou Ženské národní rady (ŽNR), kam také Milda Horáková vstoupila. Brzy se stala oporou Plamínkové a později její přítelkyní. Přitom do ČSNS vstoupila v době kdy se strana v roce 1926 po vstupu E. Beneše přejmenovala z Československé strany socialistické - když toto jméno přijala v roce 1918 (kdy do ČSNS vstoupili anarchokomunisté např. S.K. Neumann nebo Vrbenský, který po vyloučení anarchokomunistů ze strany v roce 1923 přešel do KSČ, kde se stal významným členem) na Československou stranu národně socialistickou. Do KSČ prý taky nevstoupila proto, že by nemohla dělat ve státní sféře. Zajimavé, zvláště když je známo, že Augustina Kodeřičová (známá jako Gusta Fučíková) jako členka KSČ v roce 1924 pracovala jako úpřednice ministerstva školství. Buguoy-Kopecký má pravdu, že Horáková byla radikální socialistka, především v prosazování ženských práv a v podobě sociální politiky, která se v Evropě prosadila v šedesátých letech. Neváhala se o svým přesvědčení hádat s každým, kdo s její tezí nesouhlasil. Zároveň jako velká demokratka, která nikdy neodmítla jiný, ač třeba pro ní nepřijatelný názor, se nikdy nesnížila k pomluvám či hrubostem! Právě proto se tak chovala, pro někoho nepochopitelně, jak při nacistickém tak i komunistickém procesu! Což pro lidi typu Jana Buguoye - Kopeckého je něco nepochopitelného!

miro 03.07.2020 16:53

ještě trochu o její činnosti za války, každý píše jenom to co se jemu hodí ?!

Sweagowax 18.09.2020 16:48

casino online casino play <a href=" http://onlinecasinouse.com/# ">play slots online </a> slot games [url=http://onlinecasinouse.com/# ]casino play [/url]

Přidat nový komentář